C.: Paní Knipperová tehdy hrála v nejvýznamnějším divadle Města, ve hře s neuvěřitelnou zápletkou. Byl to příběh mladé ženy, která náhle opustila svého manžela a odešla žít sama, k moři, ve kterém se na konci patého dějství utopila. Nehoda, bylo to náhodné utonutí. Při děkovačce, když už bylo po všem, když se znovu rozsvítila světla, když sál začínal tleskat, když vše končilo, přicházela paní Knipperová, spolu s ostatními herci, úplně promáčená. Desetkrát, patnáctkrát, některé večery se třásla, zuby jí cvakaly zimou i únavou. A přesto se musela znovu a znovu uklánět, klanět se a děkovat s rukama přitisknutýma k promoklé sukni.

A.: Důležité pro nás muselo být hlavně... tím myslím tehdy... hlavně čekání. Dát věcem volný průběh. Jen ať se lidé unaví, ať se vrátí zpět ke svým zálibám nebo povinnostem.

B.: Můj manžel o tom věděl. Pracoval na ministerstvu, nebo na nějakém jiném vysoce důležitém úřadě... Díky maličkostem, věděl to, díky výrazu na obličeji nějakého důležitého muže... Zkrátka „viselo to ve vzduchu“, jak se oficiálně říkalo zákulisním drbům.

A.: „Kuchařinky a ty jejich hotové názory na osud světa!“ (Směje se.)

C.: Měl jsem vlastní pokoj. Byl úzký a byl v něm cítit česnek ze sousedního bytu.

D.: Paní Knipperová?

C.: Ano. Příběh o paní Knipperové...

A.: Moje komorná ... (Směje se)

(Za chvíli) Moje komorná... Říká se komorná, že?

B.: Nevím. Myslíte...? Opravdu...? Pořád ještě...?