Byla jsem doma a čekala, až přijde déšť.

Tak jako vždy jsem pozorovala nebe, tak jako obvykle,

pozorovala jsem nebe a taky krajinu, jak se pomalu svažuje a ubíhá pryč,

a cestu, jak mizí v záhybu lesa, tam.

/…/

Čekala jsem a najednou jsem ho uviděla, čekala jsem a najednou jsem uviděla v záhybu cesty mladšího bratra, jak kráčí k domovu, čekala jsem a v nic určitého přitom nedoufala a najednou ho vidím,

jak se vrací, čekala jsem stejně jako vždycky, jako celá ta dlouhá léta, v nic jsem nedoufala a právě tehdy, právě v ten okamžik, ve chvíli,kdy přichází soumrak, se objevil a já ho uviděla.



Citace ze HRY





Pět žen v domě nad údolím. Neměnný řád, v němž už roky čekají na návrat mladého muže – syna a bratra. A dnes se vrátil. Přišel za soumraku. V okamžiku, kdy už ani nedoufaly, že se ještě někdy vrátí. Přišel vyčerpaný, snad z válek, snad z dalekých cest. Hned ve dveřích se zhroutil, aniž cokoli řekl. Uložily ho do jeho dětského pokoje a znovu čekají. Ale trpělivost v průběhu noci vyprchává… Otvírají se staré rány, hovoří se o událostech, o kterých se roky mlčelo… jako by mužův život měl nahradit jejich… jako by pár slov mělo obhájit promarněné roky… jako by vyprávění dokázalo stvořit příběh života… čekání a očekávání… A nikdo neví, jestli muž jen hluboce spí, nebo přišel domů zemřít…



Svandovo divadlo