Přicházejí ze scény.

MATKA: Sál má nádhernou akustiku! Ani jedno slovo nešlo do ztracena! Ani špetka ozvěny! Vždycky si děláme zbytečné starosti. Všechno najednou znělo hlasitěji, cítila jsem to, cítila jsem, jakoby hlas, který se dlouhou dobu věnoval něčemu jinému, náhle, bezprostředně zapůsobil. Každé slovo znělo jinak, podle toho kam člověk položil důraz. Bylo to výborné. Člověk mohl dokonce objevovat nové možnosti svého hlasu.

SLEČNA: To se nám už dlouho nestalo.

MATKA: Bylo to výborné.

KAREL: Žalostný podnik!

MAX: Barabizna, ve které se smaží hranolky a kde všechno rezonuje.

JOSEFÍNA: Na převlékání pouze malá šatna, navíc jedna pro všechny, není divu, že se hned hádáme. Člověk přijde ze scény rozčilený, každý se považuje za nejlepšího herce na světě... A pokud se v tak malém prostoru stane, že jeden šlápne druhému omylem na nohu, hádka na sebe nenechá dlouho čekat.

KARL: Nejenom hádka, úplný boj! Obrovská rvačka všech se všemi! A samozřejmě že s urážkami!

JOSEFÍNA: Ty šatny by člověku nemusely vadit, smířil by se s nimi, jen kdyby aspoň hrál ve skutečných divadlech, ve skutečných kulisách a ne na téhle mizerné scéně, na které se nemůže ani hnout, natož se pravdivě vyjádřit!

SLEČNA: Nestěžujte si pořád!

(...)

PANÍ ČÍSIKOVÁ: Venkovani! Venkovani a nic jiného! Prušáci, venkovští prušáci, bez vkusu a bez lásky a bez inteligence! Smějí se, když mluvím. Slyšela jsem se, jak mluvím a slyšela jsem je, jak se smějí, chystala jsem se umřít a slyšela jsem, jak se oni dusí smíchy, imbecilové, nárůdek plný samých kreténů. Někdo za mými zády - snad si nemyslíte, že jsem si toho nevšimla - někdo za mými zády je, když mluvím a chystám se umřít, rozesmíval tak, až se z toho dusili, nemyslete si, že jsem si toho nevšimla. To ona (ukáže na Josefínu), to ona je rozesmívá za mými zády, když mluvím, určitě to byla ona, stojím na předscéně, chystám se umřít a ona je rozesmívá, až se z toho oni dusí, ona, za mými zády.

JOSEFÍNA: Já? Já nic neprovádím. Nehýbám se, poslouchám a nehýbám se, pokaždé je to moje vina, pokaždé, ale já se vůbec nehýbám, dělám, co se mi řeklo, stojím bez hnutí, paralyzovaná. Já jsem to nebyla.

PANÍ ČÍSIKOVÁ: Rozesmívá je, když mluvím já, aniž by se u toho hýbala. Rozesmívá je, aniž by to chtěla.

MATKA: Je komická.

PANÍ ČÍSIKOVÁ: Není komická. Je směšná. Nechtěně. Já jsem už viděla komické herce, vím, co to je, nemůžu to nevědět, můj muž, támhle - tamten, no, můj muž - můj muž je komický herec.

PAN ČÍSIK: Ano. Vůbec mne nelze srovnávat s vaší dcerou.

PANÍ ČÍSIKOVÁ: Vím, jak vypadá komický herec. Sama jím nejsem, ale vím, jak má vypadat. Tahleta není komická, komický je člověk proto, že to sám chce, rozhodl se, je to povolání, jeden ze způsobů, jsem ochotna to uznat, jeden ze způsobů, jak vykonávat naše povolání. Ne, tahleta je směšná aniž by to sama chtěla, bez vlastního přičinění, nezasloužila se o to, je taková proti své vlastní vůli, a i kdyby takovou nechtěla být, přesto by jí byla, navzdory sobě, všem a všemu! A protože je směšná a rozesmívá nechtěně, protože právě o směšnosti je řeč, protože je směšná a k smíchu - ta ubohá nešťastnice, není schopná uvědomit si nakolik, „jak moc“, nakolik je k smíchu, nakolik celou svou osobou vybízí k rozjařenosti davy provinčního, pruského a idiotského publika, bez vkusu a bez lásky k umění - protože je nechtěně směšná. Tu zvěř, protože nejsou nic jiného než zvěř, tu bezduchou zvěř, bez touhy po literatuře a kráse, tu zvěř, když mluvím já, když se chystám zemřít, tu zvěř rozesmívá její přítomnost, její nehybnost. Za mnou, paralyzovaná jak říká, neodolatelný výraz nechtěné lidské směšnosti!

PAN ČÍSIK: Pouhá její přítomnost, asi, v hloubi jeviště, její pouhá přítomnost škodí scéně a dozajista rozesmívá, snad kdyby stála jinde, možná...

Všichni se na ni podívají, zkoumavě, a skutečně je, nechtěně, musí to přiznat, směšná.