Dvě divadelní hry z let 1958-1961 jsou posledními autorovými slovesnými díly. Obnažením života jako dění beze smyslu a groteskností dialogů souvisejí Kolářova dramata s divadlem absurdity. Poselství Kolářovy beznaděje má ve však srovnání s texty Beckettovými, jež v té době překládal, zřetelněji reálný základ. Kolářův groteskní dialog stojí jednak na reálném intimním životním zážitku, jednak na vyjádření společenské situace či problematiky obecné - někde je jejich přímou parafrází. Beznaděj Kolářových dramat má motivaci více společenskou a mravní než filosofickou. Při bližším pohledu na jejich text je zřetelná větší souvislost s Kolářovým básnickým dílem než s absurdním dramatem. Nejpodstatnější vlastností Kolářových divadelních her, jejichž kompozice je určena metodou literární koláže, je lyrické východisko, jež spojuje tato dramata s celým básníkovým dosavadním dílem a zároveň ukazuje na souvislost se soudobým světovým dramatem beckettovského typu. Kolář tu nevytváří souvislé dramatické děje, nevypráví osudy postav, rezignuje na psychologii, hra mu neznamená děj, drama je obnovováno jako hra, hra metafor, pohybů, obrazů a významů. Kolář vytváří dramatický text na principu koláže z množství básnických obrazů, mezi nimiž mají důležité místo citace cizích textů, které si sice ponechávají původní obsah, ale ztrácejí svoji samostatnost, vytvářejíce vyšší celek, který se stává nositelem významu. (Viz Mor v Athénách, který je celý kolážován jak z textů cizích, tak z textů vlastních a navíc z fyzického jednání postav dramatu, doprovázejícího verbální koláž.) Osobitost Kolářových dramat spočívá ve hře básnických obrazů, jež vytvářejí složitě strukturovanou, zpředmětnělou, provedenou báseň, která souvisí zejména s básníkovým úsilím o destatickou poezii, jak ji v jednodušší podobě představují jeho Návody k upotřebení.